Již v předškolním věku jsem narozdíl od poměrně nemuzikálního zbytku rodiny projevovala hudební nadání. Pravidelně jsem ručičkama bušila do stolu a napodobovala hru na klavír. Po krátké snaze rodičů dostat mě ke hře na housle klavír zvítězil. Béžové pianino značky Rössler se stalo právoplatným členem naší domácnosti. Po roce přípravky jsem začala chodit na soukromé hodiny, ale ... ouha. Vzhledem k mé ,,píli'' a přísnosti učitelky se z klavíru stala noční můra. Asi po třech letech jsem šla do sebe a pochopila, že Mozart ze mě nikdy nebude, nicméně by nezaškodilo k nástroji občas usednout i mimo vyučovací hodinu.
Teď už můžu zodpovědně prohlásit, že na něj hraju ráda a že má v mém životě své místo. S časem je to ale od začátku vysokoškolského studia dost špatné a klavír je tak trochu popelkou. Nejčastěji hraju vážnou hudbu, ale leckdy si ji zpestřím i nějakým boogie a blues. A také mám ráda čtyřhru (bohužel delší dobu postrádám spoluhráče). Mou platonickou láskou je elektrická kytara, ale jsem realista a nepočítám, že bych se na ni v blízké době začala učit hrát.
Co poslouchám? Snesu leccos, ovšem něco jen se zacpanýma ušima. Nejraději vážnou hudbu, rock, poprock a britpop (třeba Oasis, že? :-)). A občas se vrátím do šedesátých let.