Než začnu svým sáhodlouhým popisem muk a utrpení, které nakonec vyvážil pocit vítězství smíšeného s euforií, ráda bych varovala ty, kteří nemají rádi vcelku bezvýznamné texty, ať dále nečtou. To, že v následujících řádcích bude popis jednoho triumfu ,,malé“ Sisao, je spíš tak trochu splacení dluhu jednomu člověku, který si možná rád počte. A také sobě samé, až si budu jednou říkat, že jsem nemožná a nic mi nejde. Tady snad najdu důkaz o opaku. :-)

Na matematiku jsem nikdy nebyla žádný génius. Tedy, nezpůsobovala jsem učitelům svými fatálními neznalostmi noční můry a nosila jsem domů dobré známky, ale odjakživa mi bylo jasné, že ze mě matfyzačku nikdo neudělá. První přednáška (starší, hodný, ale strašně rychle vykládající pán) a první cvičení (mladý, hodný, ne tak rychle vykládající pán) na Vysoké škole ekonomické tento pocit ještě podstatně prohloubily. Zatímco se všichni mí kamarádi tvářili, že všemu perfektně rozumějí, já jsem z nich odcházela v lehké agonii. Během dvou semestrů se mi postupně podařilo pocit zděšení překonat a v matematice jako takové dosáhnout dvou zásadních věcí:

· Dostala jsem napoprvé oba zápočty
· Našla jsem dobrého kamaráda

Bod číslo dvě je radostnějšího a dlouhodobějšího charakteru. Právě jemu bych chtěla poděkovat za podporu (nejen) při bakalářce.

Moje příprava na jednu z nejobávanějších zkoušek začala přímo v duchu plánovacího managementu. Jednalo se o uvědomění si problému. Ten vyvstal záhy. Byl jím fakt, že jsme na cvičení (ano, ten mladý, hodný pán :-)) nestihli probrat dvě kapitoly z knihy. A to poměrně dost zásadní ; diferenciální a diferenční rovnice. S předstihem tří týdnů jsem se obklopila štosem papírů a učebnicemi. Poprvé v životě jsem se začala samovyučovat matematiku. Po týdnu jsem se nacházela ve fázi velké deprese. Tady ale přišel významný moment, který mi pomohl překonat odpor k pravým stranám diferenčních rovnic. Na žurnalistice se mi podařilo složit napoprvé velmi obávanou zkoušku a já si řekla, že ,,matiku přece zvládnu taky.“ Tohle nadšení mi vydrželo přesně týden.

V úterý 14. června jsem udělala zkoušku z práva pro novináře a najednou přede mnou bylo posledních pět dní, na něž jsem neměla žádnou výmluvu v duchu ,,Ještě je čas“ případně ,,Už jsem se dnes učila na dějiny médií, tak budu počítat jen chvíli.“ Středa až neděle před bakalářkou přinesly zásadní zjištění. Já, kterou ani maturita nedonutila učit se déle než čtyři hodiny v kuse, jsem prakticky nepřetržitě seděla nad stolem a počítala ; večer pak nastupovala druhá směna v podobě sedmdesáti stránek definic. Okolí jsem moc nevnímala. Že v tom nejsem sama, mě den před zkouškou utvrdila kamarádka. Na můj dotaz, jestli si nedáme někde ve škole sraz, mi odpověděla: ,,Tak jo, napiš kdy a kde. P.S. Neumím vypočítat poslední cvičení v druhé učebnici.“

Pondělí dvacátého června byl krásný jasný den. Na zastávce jednoho nejmenovaného pražského sídliště bylo v osm hodin ráno lze spatřit dívku v černé krátké sukni a naleštěných botách. Zlobně pohazovala hlavou. Příčinou nebylo nic jiného než stále nepřijíždějící autobus. Po nekonečně dlouhé chvíli strávené v dopravní zácpě a po zmeškaném metru se zdálo, že smůla tří případů je pro dnešek vyčerpána. Omyl! Na milovaném Chodově se rozhodli poškádlit mou nervózní dušičku a v rámci výstavby obchodního centra posunuli autobusovou zastávku o notný kus dál. Do posluchárny jsem dorazila jen tak tak a zbylo na mě nepříliš populární místo v první řadě. To nejhorší ale mělo teprve přijít…

Jak už jsem předeslala, k matematice mám respekt, ale domnívala jsem se, že za ty tři týdny počítání jsem se s ní poměrně sžila. Testová varianta 053 mě však velmi rychle vyvedla z omylu. Prvních deset minut jsem tiše rozdýchávala pohled na zadání. Dalších osmdesát jsem se snažila ho spočítat.

Po písemce jsem získala odpověď na klíčovou otázku, která mě poslední dobou pronásledovala i ve snech. Nebylo to nic menšího než ,,Kdo mě, ksakru, bude zkoušet?“ Nebudu si nic nalhávat, přiznám se, že z některých možností jsem měla takřka panickou hrůzu. Jméno zkoušejícího, u kterého jsem se ocitla, mě překvapilo. Těžko říct, zda příjemně, spíš jen překvapilo, protože jsem nepočítala s tím, že mě bude zkoušet člověk, kterého vlastně docela znám. :-)

Čas do ústní části se docela vlekl, ale díky pár dobrým přátelům se mi ho podařilo přečkat. Úderem druhé hodiny odpolední stála před příslušným kabinetem nastoupená četa dvou krásných slečen s dvěma neméně krásnými mladíky. Tři čtvrtiny naší čtveřice se mylně domnívali, že se každou vteřinou dveře kabinetu otevřou a půjde se zkoušet. Já ne. Jak píšu, zkoušejícího jsem znala, a tak jsem měla konkurenční výhodu. Tentokrát se však zpozdil i nad míru obvyklou.

Další kolo čekání jsme absolvovali již rozsazeni v prázdné učebně. Lehce nejistou rukou jsem si předepsala do indexu ,,Bakalářská zkouška z matematiky“ a čekala na vývoj událostí. Ten mě opravdu rozradostnil, protože matikář prvního adepta vyhodil rovnou po kontrole písemné části. Se sebevědomím zvícím jádra lískového oříšku jsem přihlížela, jak si ,,inkvizitor“ bere do rukou můj test, přisedá si ke mně a začíná ho opravovat.

Svým přístupem si mě ale naprosto získal. Z celých bodů dával i čtvrtbody a půlbody a oprava vypadala asi takto: (On): ,,Tady u toho určitého integrálu Vám chybí mocnina.“ (já): ,,No, to je pravda.“ (V duchu) ,,Ty huso, za to nedostaneš bod.“ (On): ,,Tak víte co? Já Vám dám jeden bod s tečkou.“ Nakonec jsem vyvázla z pogromu s 6,75 body z 10. To sice nebylo moc, ale jinde bych dopadla bůhvíjak.

Na ústní část jsem dostala papír k přípravě. První otázka - báze, hodnost lineárního prostoru etc., se mi zdála přijatelná. Už víc lidí upozorňovalo, že na tohle se dotyčný rád ptá. Druhá mě ovšem trochu vyděsila. Ano, byla to diference, se kterou jsem bojovala četnými nadávkami a samostudiem. Matikář něco říkal o ,,binomickém zápisu k-té diference.“ Přiznám se, že v mém sebevědomí, které teď už mělo velikost svrasklého vlašského ořechu, trochu hrklo. Během následujících minut, kdy procházel testy s ostatními, jsem si na papír napsala, co jsem věděla. Binomický zápis jsem po půl minutě vzdala.

Ústní zkoušení je v matematice nejobávanější část. Já si nemůžu stěžovat. To moje netrvalo dlouho a až na pár otázek, které jsem zázračně zodpověděla, jsem si vystačila se ,,svým“ papírem. Kuriózní chvíle nastala v momentě, kdy mi byla předložena následující otázka: ,,Znáte nějakou posloupnost, která se diferencováním nemění?“ V jiných předmětech bych se i pokoušela mlžit, ale tady jsem prostě nevěděla jak. Namísto toho jsem nasadila široký úsměv a odpověděla, že ,,si momentálně (tj. vůbec) nevzpomínám.“ Učitel povídá, že to je něco s Eulerovým číslem. Moje chytrá hlavinka si to přebrala a odpověděla: ,,No tak to budou 2 nebo 3.“ Odměnou za můj myšlenkový pochod mi byl z učitelovy strany záchvat smíchu a navíc, ta 2 to opravdu byla!

Když jsem mu to názorně ukázala, usoudil, že už se asi víc smát nemůže :-) a vyslovil větu, která mě bude pronásledovat ještě dlouho: ,,No to byla opravdu pěkná ústní zkouška. Nebude Vám vadit, když Vám s přihlédnutím k testu dám za dvě?“

Několik dlouhých vteřin jsem se resuscituovala z nastalé situace. Ráno kráčel do školy uzlíček strachu očekávající neúspěch a teď mu nabízejí dvojku?! Zakoktala jsem, že ne, že jsem počítala s tím, že zkoušku neudělám. Matikář se na mě nevěřícně podíval a celou dvousemestrovou anabázi zakončil slovy v nadpisu :-).

THE END OF MAT101 AND MAT102