Je úterý ráno, prvního března. Konečně nastala chvíle, o níž jsem dlouho snila. Jedu navštívit svou kamarádku do Valencie, města na východním španělském pobřeží. Neskutečně se těším. Na Katku, na její školu, na město, na nové lidi a v neposlední řadě i na zasloužených šest dní volna.
Jsme na ruzyňském letišti…poslední rozloučení s rodiči, pasová kontrola a najednou stojím na území nikoho, jak říkám tranzitním prostorům. Po chvíli bloumání po obchodech zapadnu do příslušného místa, kde se hromadí mí budoucí ,,spoluletící.“ Volnou chvíli si krátím studiem učebnice matematiky, jedinou připomínkou mého všedního života ve škole. Ostatní lidé se na mě dívají přinejmenším divně. Stejně jako později mí španělští sousedé v letadle. Mylně předpokládají, že jim nerozumím, a celou cestu dělají narážky na to, že jsem jim vyfoukla místo u okýnka.
O tři hodiny později na letišti Madrid-Barrajas se začínám smiřovat s tím, že se mi ztratil kufr. Naštěstí se má domněnka nepotvrdila a já mohu směle pokračovat v cestě. Autobusové nádraží Conde de Casal je přímo na trase metra, stačí jednou přestoupit. To mě těší. Hm…ale nejdřív bude potřeba metro najít. Vláčím se přes celé letiště s patnáctikilovým kufrem, moje ruka se stává nedílnou součástí jeho držadla, pot ze mě jen leje a v duchu tiše nadávám. To ještě netuším, že při návratu bude hůř… Španělé mi chtěli udělat radost, a tak se pustili do rozsáhlé rekonstrukce metra. Namísto jednoho přestupu mě teď čekají tři. Ve většině stanic chybí eskalátory a pokud ne, tak jsou stejně mimo provoz. Na Conde de Casal dorážím zpocená a vyčerpaná, z posledních sil ze sebe vykoktám u pokladny prosbu o jízdenku. Kavárna v rekonstrukci mě už vůbec nepřekvapí a tak při čekání na autobus, trochu ostřeji řečeno, ,,suším hubu.“
Poslední čtyři hodiny cesty přežívám s discmanem na uších a spolusedícím chroustajícím bramborové lupínky. V devět večer vjíždíme do cílové stanice. Palmy, park ve vyschlém korytě řeky, kruhové objezdy s květinami a spousta světel. A samozřejmě – nadšené přivítání. Přijíždíme na kolej Luis Vives, kde kamarádka od září bydlí. Začíná tu být pěkně živo, většina lidí se vrátila ze školy a podává se večeře. Při ní padá můj mýtus o zdravé španělské stravě sestávající se z ryb a zeleniny. Osazenstvo koleje vesele konzumuje hranolky a toasty, vše zajídá poněkud uměle vypadajícími jogurty a tváří se spokojeně...
Stejně jako já o něco později při prohlídce koleje. Sama na ní v Čechách nebydlím, ale již letmá prohlídka mi dává tušit, že se tu asi studentům nežije tak špatně. Čtyřiadvacetihodinový přístup na internet, sál s velkoplošnou obrazovkou, vlastní malé kino, ochotný vrátný a všude čisto. Na závěr dne se seznamuji s kamarádčinou spolubydlící – Lubkou ze Slovenska. Je pro mě lehkou vzpomínkou na školu, protože sama studuje ekonomii. A jak se od kamarádky dozvídám, najdu na koleji i představitele své druhé almy mater neboli žurnalisty.
Každý následující den začíná povlovným vstáváním kolem deváté a sladkou snídaní. A také zaháněním vzpomínky na nebohé spolužáky sedící ve školních škamnách. Středu jsme zasvětili prohlídce Valencie. Pobřežní osmisettisícové město památkami přilíš nehýří. Alespoň tedy vylezeme na místní ,,minirozhlednu“, která má podobu dvou spojených věží a kocháme se pohledem na krajinu. Ač se považuji za člověka, který se nevyžívá v nákupech, nadchne mě místní velkoobchod El Corte Inglés a vskutku příznivé ceny cédéček. Zlatým hřebem dne je pak návštěva kamarádčiny univerzity. Ta se nachází zhruba dvacet minut chůze od koleje. Na pořadu dne jsou přednášky z ústavního a občanského práva.
Na rozdíl od českých vysokých škol si ve Španělsku lze vybrat, jaký blok přednášek budete navštěvovat. Pro ranní ptáčata jsou určeny hodiny od půl osmé do půl jedné, spáčům pak od půl jedné až do půl desáté. Samozřejmě to neznamená, že byste ve škole trávili celý tento čas, spíš jde o orientační zařazení. Kamarádka chodí do odpoledního bloku a celkem si to pochvaluje. Prý jde jen o zvyk. Fakulta jako taková nepůsobí příliš útěšným dojmem. Na ceduli si přečtu, že ji postavili v roce 2001 a v duchu trpce poznamenám, že té moderny je až příliš. Všechno neomítnuté, sterilní a tak trochu se nehodící do města plného zeleně.
Překvapují mě i vztahy, či spíše nevztahy ve třídě. Pro člověka zvyklého přijít do školy a dát se hned do řeči s někým z přítomných nastane menší šok. Část osazenstva odpoledních tříd tvoří lidé evidentně nestudentského věku. Kamarádka mě na pár z nich i upozorňuje. ,,Tahle paní sem chodí, protože její manžel je celé dny pryč a ona se nechce nudit doma.“ Kluci a holky kolem dvaceti se chovají jako puberťáci, z několika skupinek se ozývá bláznivé chichotání, které kontrastuje se čtyřicátníky a padesátníky sedícími spořádaně v lavicích. Přichází učitel na ústavní právo, podle informace bude vyučovací hodina trvat devadesát minut.
Začínáme trochu netradičně. Hned po pozdravu následuje otázka: ,,Baskové se rozhodli uspořádat si na svém území referendum. Mohou to podle španělské ústavy udělat?“ Na všech lavicích se vyrojí útlé knížečky s nápisy „La constitución espaňola“ a studenti zuřivě listují. Nejrychlejší z nich, drobná tmavovláska v přední řadě, potichu odpovídá. Hodina se pak (bohužel) přehoupne do méně záživné podoby, tak známé českým studentům. Učitel vykládá a vykládá, sem tam si někdo zapisuje, pár lidí znuděně kouká z okna na krásné slunné odpoledne. Kamarádka si zkušeně dělá poznámky z výkladu. V duchu ji obdivuji, přitom jsem na to sama byla zvyklá celé čtyři roky, kdy jsme měli na gymnáziu výuku ve španělštině. Jak rychle člověk vypadne ze cviku…
Po krátké přestávce začíná občanské právo. Vypadá to, že studenti mají z vyučujícího respekt a po jeho příchodu chápu proč. Při výkladu zuřivě gestikuluje a jeho líčení jednotlivých právních kauz působí přímo démonicky. Tato hodina je vlastně jakési praktikum, a tak se chtě nechtě musí občas do výkladu zapojovat i sami studenti. Jde to ale velice ztěžka. Učitel, ač výborný právník, si neuvědomuje, že nemluví se svými kolegy, ale se začínajícími studenty prvního ročníku. Ti se tak trochu ztrácí, když jim objasňuje, že ,,je to přece zákon 1088 C z oddílu 4/3A občanského zákoníku.“ Když vyvolá i moji kamarádku, začnu mít důvodné obavy, že dojde i na mě. Zbytek hodiny trávím v mírné agónii. Konečně! Profesor usoudil, že své ovečky vyčerpal již dostatečně a loučí se s námi.
Následující den je obloha jako vymetená, a tak jdeme přes půl města na zdejší pláž. Vyznavači průzračně modré vody by byli jistě zklamaní, ale mně všechno vynahrazuje blankytná obloha a klid, jaký na pláži dopoledne panuje. Zatímco v Čechách mrzne, až praští, já si rozepínám tenkou bundu a nechávám si čechrat vlasy mořským vánkem. Při cestě zpět fascinovaně pozoruji palmy a dozrávající pomerančovníky. Nedá mi to a hned se musím u jednoho nechat vyfotit.
Na koleji se trochu blíže seznamuji s několika lidmi. Nejvíc mě zaujala Polka Eva, která přijela do Španělska studovat obor s názvem „audiovisuales.“ Jde vlastně o žurnalistiku zaměřenou na audiovizuální média. Eva se rozhodla pro studium ve Španělsku doslova na poslední chvíli. ,,Do Španělska jsem vlastně ani jít nechtěla. Těsně před maturitou ale škola dostala jedno stipendium navíc a mě najednou napadlo proč to nezkusit.“ Přiznává, že rodiče nebyli z její volby zrovna nadšení. Je jejich jediné dítě a jsou na ni docela fixováni. Přesto se tu cítí celkem spokojená. ,,Hodně mi pomáhá přítel, kterého jsem si tu našla. Seznámili jsme se dost kuriózně. Doma ve Varšavě jsem pomohla jedné Španělce najít španělskou ambasádu. Dali jsme se do řeči a řekla jsem jí, že jedu studovat do Španělska a mám trochu obavy, protože tam nikoho neznám. Ona mi dala kontakt na svého známého. Prý bude čekat na letišti a odveze mě na kolej. Tak mě tam odvezl a od té doby jsme spolu,“ směje se.
Ne každý má ovšem tuhle výhodu. Domov a rodina chybí, méně či více, úplně všem. Problémem je i ztráta vazeb na přátele doma. Zezačátku píší maily téměř každý den, ale brzy se četnost kontaktu rapidně sníží. A někteří přestanou psát a telefonovat úplně, podle známého hesla ,,Sejde z očí, sejde z mysli.“
Jednou z věcí, na které mě kamarádka lákala již dlouho dopředu, je valencijské oceánografické muzeum. Při jeho návštěvě poznávám proč. Komplex budov připomínající známou operu v Sydney skrývá úžasnou podívanou. Chcete vidět tropické žraloky, polární tuleně nebo cvičené delfíny? Máte to mít! Nejen architektonické, ale i ,,průvodcovské“ pojetí celého muzea je moderní a svěží. Namísto dlouhých a únavných popisů toho kterého druhu ryb se dozvíte vždy nějakou zajímavost, a tak například zjišťuji, že pruhy na žraločím hřbetě nejsou jen pro okrasu, ale slouží k orientaci v prostoru.
Po několika hodinách strávených v muzeu si jdeme pustit žilou do nákupního centra a já si pořizuji cd španělské rockové skupiny a také jednu místní ,,hitovku“ – cd kapely Iguana Tango. Upřímně řečeno, španělský pop mě nenadchnul a španělský rock mě přímo vyděsil. Jako milovník tvrdší hudby dostávám ve Španělsku trochu na frak. Nejvíc tu letí zpěváci sladkých balad jako například Alejandro Sanz.
Večer trávíme v kolejním minikině. Běží opravdu ,,typicky španělský“ film – americká komedie s Benem Stillerem. U nás ji uváděli asi před dvěma lety jako film Fotr je lotr, Španělé jsou poněkud taktnější a nadabovali ji pod mírnějším názvem ,,Los padres de ella“ (Její rodiče). Není to žádná intelektuální podívaná, ale bavíme se celkem dobře.
Na závěr pobytu se udělalo snad nejhezčí počasí za posledních pár dní, a tak neleníme a v sestavě kamarádka, její spolubydlící a já vyrážíme na pláž. Oproti všednímu dni je tu docela plno. Koupat se samozřejmě ještě nedá, ale na piknik je počasí jako stvořené, a proto si ho také uděláme. Podaří se mi i trochu si spálit obličej (kdo by to byl řekl, v březnu). Večer nakupuji bohaté zásoby turrónů. To je typická španělská sladkost, která se jí nejčastěji na Vánoce. Mně ale moc chutná, a tak nevidím důvod proč čekat až na konec roku a neseznámit s ní i kamarády doma.
Neděle, brzy ráno na valencijském autobusovém nádraží. Poslední objetí s kamarádkou před cestou domů. V Madridu je metro stále v rekonstrukci a můj kufr už neváží patnáct, ale téměř dvaadvacet kilogramů. Španělští muži jsou negalantní a místo pomoci s těžkým zavazadlem do mě vrážejí a předbíhají, kde se dá. Na odbavovací přepážku se doplazím ve stádiu blízkému kolapsu…
Celý pobyt byl krásný, ale já si uvědomila, jak těžké je to studovat někde sám, bez těch nejbližších, neustále mluvit cizím jazykem a přijmout úplně jinou a pro mě ne vždy srozumitelnou mentalitu. Následující den v půl osmé už spořádaně sedím na hodině angličtiny pro ekonomy. Kamarádce mezitím ubíhají poslední chvíle ve Španělsku. Čeká ji měsíc doma, protože ve Valencii se budou slavit tzv. fallas (svátky příchodu jara) a svatý týden, neboli Velikonoce. Už se moc těší domů a já se jí ani nedivím…